JAK JSEM ... (1981)

 

Jak jsem fotografoval Šumavu (1981)

 

Za socialismu bylo fotografování rizikovou činností, včetně krajinek. Stalo se na školním výletě kdesi na Šumavě. Loudaje se s ostaními po asfaltce a pokoušeje se o umění typu "strom s loukou, lesem a oblohou", vyskočil zpoza stromu řvoucí zelený vojáček se sapíkem a hned za ním druhej vojáček se sapíkem. Zastřelit mě dávkou asi nechtěli, vzít mi film, foťák, vyslýchat mne a mučit, to asi ano. Fotografoval jsem totiž ten strom a křoví, kde byli schováni, což bylo podezřelé. V jejich očích jsem byl nepřátelský špion, který je právě odhalil a chystal se určitě na něco dalšího. Profesorka Tláskalová ale řvala lépe, byla námi dobře vytrénovaná. Chtěla po těch zelených nebožácích jméno velitele, zapůsobilo i její vimperské bydliště a vojáčci se dali na ústup za strom do křoví. Dost mne to vyděsilo a fotografii krajin jsem načas opustil. Že se za socialismu nesměla fotografovat nádraží, to už jsem znal od Švejka, ale krajinky? Profesorce Tláskalové jsem byl velmi vděčný a odpustil jí po letech i ten první diktát z češtiny v prvních minutách prvního dne nástupu do prvního ročníku gymnázia v září 1977.

 

 

Po 13 letech jsem se vrátil na šumavskou Medvědí stezku a fotografoval "UF Ony". Tahle byla III. Ještě tam prý jsou, na rozdíl od medvědů a zelených panáčků se sapíky.