Novinářský čas je rychlý a v roce 1992 byl rychlý i čas politický. Václav Havel ohlásil svou kandidaturu na prvního českého prezidenta a já se nechtěl vnucovat, času je přece dost. Takže připravený portrét jsem Václavu Havlovi nedal ani v prvních 5 letech jeho prezidentování České republice, ani v období 1998-2003.

Po 11 letech od vzniku fotografie a jejím pobytu v šuplíku jsem si řekl, že teď je ta pravá doba, abych nebyl považován za dalšího vlezlého fotografa, který se chce vloupat do soukromí těžce nemocného prezidenta, hojně obtěžovaného českým bulvárem. Párkrát jsem šel kolem jeho nové kanceláře, ale nikdy nezazvonil. Vždyť teď je času dost, když už není prezidentem.

Po 18 letech, koncem června 2010 v Divadle Archa, když jsem měl čest fotografovat ve 3D hru V. Havla Odcházení, jsem si řekl, že by ho to mohlo potěšit. Jako divadelníka. Vidět první český 3D fotografický digitální záznam divadelní hry. Jenže pak začal Václav Havel režírovat svůj první film Odcházení a já si řekl, že teď má spoustu jiných starostí a že ho nebudu obtěžovat.

Po 19 letech, 18.12.2011, mi můj prezident Václav Havel zemřel a já mu už fotografie nikdy nepředám. Jaké plyne z příběhu poučení? Chcete-li někoho obdarovat s čistým srdcem, udělejte to hned, aby vám netekly slzy, jako teď mně. Jsem Vašim dlužníkem, pane prezidente, aniž byste o tom věděl.

Post scriptum: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí... :))

Roman Sejkot, 19.12.2011