Díky rùzným fotošopùm a dalším fotoprogramùm se stírá rozdíl mezi fotografií, koláží a fotorealistickým zobrazením, pseudofotografií. Programy nám nabízejí snadné a rychlé možnosti, rùzné filtry a podobné funkce, jak fotografii snadno a rychle zumìleètit. Jenže snadné umìní je jen pseudoumìním, kýèem. To jsou dùvody, proè hodnota fotografie, myslím tím i hodnota umìleckých artefaktù zhotovených fotografickou cestou, v oèích veøejnosti poklesla. To je podstata, proè je živobytí profesionálních fotografù èím dál obtížnìjší. Nenaplòuje se vize nestora èeské fotografické pedagogiky profesora Jána Šmoka, že fotografie se stane plnohodnotnou formou výtvarného umìní. Fotografové to mají díky technice na jedné stranì lehèí, na druhé stranì ale mnohem tìžší.
Na práci Romana Sejkota je sympatické, že se na tomto poli nevzdává, že se stále snaží prosazovat umìleckou stránku fotografie, že se nepodrobuje úplné komercializaci, která mnohé nadané fotografy èasovì i mentálnì zcela pohltila. Sejkot je profesionál, fotografií se živí, pøesto si udìlá èas a s fotografií si i hraje. Výsledky jeho hrátek stojí za shlédnutí.
Za tìchto okolností je myslím nanejvýš prospìšné a milé si pøipomenout ono "zdravé jádro" fotografie, tedy to, co je, nebo by mìlo být, na fotografii stálého, to, co dìlá fotografii fotografií. Je potìšením podívat se na opravdové papírové fotografie tvoøené miniaturními èernými krystalky støíbra na bílém barytovém papíøe. Retrospektiva dnes už historické fotografické tvorby Romana Sejkota nám k tomu nabízí milou pøíležitost.
RNDr. Petr Zamarovský, úvodní slovo k výstavì, Praha, 25.6.2014.
3/3
