Na výstavì "Multidimenzionalita fotografie" mùžeme vidìt i fotografie starší, období klasického, pøeddigitálního. Mohou nás inspirovat k úvahám o pokroku v oblasti fotografie. Je zcela nepochybné, že pokrok, který udìlala technika v posledních desetiletích, je tak velký, že bych se ho nebál oznaèit za zázrak. Avšak slovo pokrok nemusí mít vždy jen kladné znaménko. Ideologové minulého režimu nás o tom pøesvìdèili, když toto slovo obratnì používali a zneužívali, obhajovali s ním všechno možné i nemožné. Tenkrát jsme mìli pøíležitost si uvìdomit, že pokrok je pojem relativní, záleží totiž, kudy a kam pokrokujeme.
Jako každý pokrok, relativní je i pokrok v oblasti fotografické techniky. Digitílní fotografie nám mnoho dala, nìco nám však také nadobro bere. Ona èermokomorová èi èervenokomorová magie s pøed oèima se vynoøujicím obrazem z ryzího støíbra, vùnì vývojek i pach ustalovaèù, praskání fotek peèících se na plechu leštièky, ono èarování s chemikáliemi, zkoumání negativù, ze kterých se teprve mìly vyklubat pozitivy. Vše to se stává hudbou minulosti. Není už negativù, není pozitivù, jsou jen data nahraná na flešce èi harddisku.
Stalo se nevyhnutným osudem vìtšiny fotografií, že se své materiální realizace, svého zhmotnìní, nikdy nedožijí. Fotografie se v pravém slova smyslu odhmotnila, dematerializovala. Není již hmatatelným hmotným artefaktem, jen specifickou formou softwaru. softwaru, který je možno libovolnì rozmnožovat, snadno na dálku posílat, softwaru, se kterým se mohou dìlat beztrestnì poèítaèové èachry, který jakoby sám o sobì nemìl žádnou cenu.
2/3
